27. 7. 2016

Stydím se za svůj blog?


Před rokem a půl jsem trávila dny s člověkem, který mi neustále připomínal, jak jsem trapná se vším psaním a především s tímhle blogem. Je jasné, že časem jsem se za to opravdu začala stydět. Dokonce jsem jeden čas přestala psát úplně a vymazala celý blog.

Naštěstí jsem si později uvědomila, že bychom neměli trávit dny s lidmi, kteří nás odsuzují za něco, co nás baví a hlavně naplňuje. Proto jsem s tímto člověkem přerušila jakýkoliv kontakt a začala se všemu naplno věnovat. Blog jsem si uspořádala podle svých představ a snažila se psát o životě.

Ale abych se dostala k hlavní otázce. Stydím se stále za svůj blog? I když to v některých chvílích takto působí, tak bych řekla, že nejlepší odpověď by byla tato: Stydím se jen před lidmi, které znám. Není to tím, že bych se bavila s lidmi, kteří by se mi za to smáli. Spíš jde o ten strach, že by se někdo smát začal. Strach z toho, že někdo známý čte mé myšlenky, které píšu veřejně. Vždy radši všem říkám, ať mi o tom radši ani neříkají, že si něco přečetli. I když jsou ohlasy často kladné. Tenhle můj pocit už asi nezmizí. Je až směšné, co ve vás zanechá takováhle mrňavá zkušenost, s jedním člověkem. 

Možná se i ptáte, kolik lidí o mně asi ví, že píšu na blog. Ví to moje rodina, která ale na mé stránky nechodí. Ví, že je mi to nepříjemné a panikařím z toho, že by si přečetli jen jeden článek. Potom to ví přibližně 5 kamarádů, kterým jsem o tom řekla a někdy se s nimi o tom i bavím. A pak je tu pár lidí, kteří na to přišli, ale ne díky mně. Tohle byly zrovna ty případy, že jsem začala vyšilovat, jakmile jsem to zjistila. (Doufám, že si to teď někdo známý čte. Ahooj!)
Blog nikdy nezveřejňuji na svých osobních stránkách. Jediná stránka, kde odkaz najdete, je můj instagram. Pořád si říkám, že tam si toho odkazu moc lidí nevšimne (Vážně tomu věříš, Šarko?)

Každopádně jsem neuvěřitelně ráda, že jsem se k mému koníčku vrátila. Vždy si u blogu odpočinu, miluju to. Podíl na tom máte také vy, čtenáři, kteří se sem vracíte, čtete, komentujete a doufám, že především relaxujete. Dělá mi to velkou radost. :)

Tyhle všechny své myšlenky jsem vypsala jen díky článku, který najdete na blogu Another Dominika. Článek, nad kterým se zamyslíte a také zjistíte, že nejste jediní, kteří mají tento strach. Proto chápete, proč jsem tohle téma nenechala jen tak být hihi.


21 komentářů

  1. Ako som písala už na blogu u Dominiky, jediný kto to vie je môj frajer, ktorý ma podporuje a aj si to číta, poviem pravdu prvé chvíle som sa cítila dosť trápne keď si to čítal pri mne, ale na to som si už zvykla. :) No bojím sa veľmi výnsť s tým ďalej čo by na to ľudia povedali a pritom ani nepatrim k typu ľudí ktorých by názory iných nejako extrémne trápili.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám to naprosto úplně stejně! O mém blogu ví jen pár lidí, přítel a ségra. Přítel mě podporuje a vždycky čeká na nový článek :). Záměrně blog nezveřejňuji na FB, ale jen na Instagramu. Jelikož mám ale spíš blog knižní a občas nějaké cestování, tak na něj asi nikdo z mých známých stejně nenarazí. Málokdo z nich totiž čte :D

    OdpovědětVymazat
  3. Tiež som sa sem dostala od Dominiky :D a úplne chápem všetko, čo si napísala. Aj ja som raz blog z toho "strachu" vymazala, ale som rada, že som sa odhodlala potom začať znova blogovať, lebo je to niečo, čo ma naozaj baví. A určite je dobré prestať sa baviť s tými, čo ťa za niečo také odsudzujú alebo sa ti smejú - keď tak nech sa aspoň k tomu nevyjadrujú ako by ti mali kaziť radosť z toho a spochybňovať to, čo robíš. Tiež mám blog len na instagrame a aj tak si myslím, že veď tam si to nikto nevšimne, spolužiaci o ňom určite nevedia. :D Hm, to určite. Ale nejako ma to už tak veľmi netrápi.

    OdpovědětVymazat
  4. Super článek :) Tenhle pocit znám moc dobře, ze začátku jsem nechtěla aby o mém blogu věděl někdo koho znám. Udělala jsem si Facebookovou stránku s názvem blogu a tam příspěvky přidávala pro své sledovatele. Každopádně poslední dobou, když někoho potkám tak o mém blogu většinou už ví a většinou jsou to i kladné ohlasy a plno kamarádek, nebo lidí co znám osobně z mého života se i začali více malovat a inspirovali se. Za to jsem teda moc ráda, ale tak jako tak na mém osobním Facebooku příspěvky nesdílím. Našli se i známí, kteří si tak nějak ťukají na hlavu :D Ale mně to baví s každým článkem víc a proto píši dál a nenechám se odradit ničím a nikým :) Já třeba taky nechápu různý záliby ostatních, ale když vím, že je to baví, tak je podpořím a neřeknu nic špatného. Každého totiž baví něco jiného, někdo rád na počítači hraje a někdo zase píše. Někdo rád to a jiný zase to. A je to v pořádku, protože kdybychom byly všichni stejní a bavila nás jedna a ta samá věc, tak by to byla nuda :)
    Nejdůležitější je jít si za tím co nás baví a naplňuje a názory druhých vůbec nepouštět do své hlavy. Je to náš život a nebudeme se kvůli druhým omezovat :)
    Gabrieless

    OdpovědětVymazat
  5. Řekla bych, že to mám podobně. Tento blog už je pro mě tuším 4. Nikdy jsem však nedávala odkazy na facebook a přemýšlela podobně nad tím, co kdyby si to přečetl někdo, o koho nestojím, aby nějak využil moje vlastní pochodové myšlenky? Zatím se tak nestalo a opět stejná reakce: i já mám odkaz jen na instagramu... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jak koukám na všechny ty komentáře, hodně lidí má odkaz na instagramu. Je to zvláštní, že z toho takový strach nemáme. :D :)

      Vymazat
  6. Znám to. Jestli se jedná o přítele, neměla jsem to stejně, ale žádný velký pozitivní ohlas to nebyl. Tak nějak to respektoval, někdy články chválil, někdy měl poznámky, když byla hádka přišel s nějakou poznámkou jako "hlavně to nezapomeň napsat na blog" - jako bych si tam snad někdy vylévala srdce :D ... zkrátka, lidi v okolí na to reagují různě, když ale někoho potkám a přijde na to řeč, radši jim to vysvětlím nebo řeknu, než aby na to pak přicházeli nějak sami a "potají" to četli. Radši si vyslechnu kritiku než si myslet, že žádná není.
    Jinak se za něj nestydím, ale když jsem přistihla číst to mamku, byla jsem z toho nesvá :D Nic neříkala, jen to bylo divné :D a pak třeba, když jsem zjistila, že to čtou v práci nebo můj trenér... ale žádné negativní komentáře zatím nepřišly, tak to neřeším :) každý dělá, co ho baví. Já to respektuji u ostatních a oni u mě :)
    www.linheart.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Achjo, tyhle poznámky při hádkách nemám tak ráda. Jinak ohledně té kritiky s tebou souhlasím. Radši si to vyslechnout, než si myslet, že žádná není. :)

      Vymazat
  7. Tiež som sa svojho blogu bála, ale potom som si povedala, že kreténov vo svojom živote nepotrebujem - takých, ktorí mi budú hovoriť aké je moje písanie a práca trápne. Žijem si svoj život, svoj blog zdieľam aj na všetkých svojich stránkach a už mi to nerobí najmenší problém. :)

    OdpovědětVymazat
  8. Wow, to je neuvěřitelný, že na základě něčeho, co jsem napsala já, jsi napsala takhle skvělý a upřímný článek. Dělá mi obrovskou radost, jaké mám na článek odezvy a jsem ráda, že díky tomu se můžu dozvědět, jak blogy vnímáte vy.. Já se za svůj blog nestydím a nemám nejmenší problém, když si blog čte někdo z blogerkovského světa, ale pořád mám v sobě určitý blok, když si blog čte někdo, kdo mě v reálném světě zná, popsala jsi to úplně přesně jako strach z toho, že by se mi někdo smát začal. Můžu si stokrát říkat, že by na tom nezáleželo, ale vím, že by mě to hodně mrzelo, a tak blog chci radši zatím stále tajit a nikomu o něm neříkat.. Celkem mě překvapilo, že ty a podle komentářů nemá spousta z vás problém mít odkaz na blog na instagramu, já jsem nad tím přemýšlela, ale nemám ho tam a nejspíš ani nechci.. Na instagramu mám celkem dost lidí, kteří mě znají osobně a bojím se, že by třeba i jenom tento jeden nepatrný odkaz odstartoval lavinu, možná jsem trošku paranoidní, ale zatím to nemám potřebu sdílet se světem.. Kdo ví, třeba se to zítra změní :)

    Another Dominika

    OdpovědětVymazat
  9. Mám to stejně.
    Akorát jsem si po dlouhé době rozhodla založit blog a nejsem schopná ho nějak sdílet. Ráda bych přilákala nové čtenáře, ale problém je v tom, že sdílet to na facebook, kde by to uviděli mí příbuzní nebo nedej bože spolužáci, to nepřipadá v úvahu!:D Vím, že bych neměla poslouchat lidi okolo. Vlastně by mi bylo jedno, kdyby to hodnotili negativně, ale jde mi o ten výsměch. Pocit, že po prázdninách bych přišla mezi spolužáky a první co by se ozvalo by byl nějaký útržek z mého článku na blogu a následoval by nekonečný výsměch, tak to ne. Už samotná představa je strašná.
    Takže zůstávám u odkazu na instagramu :D
    Ela Foxx

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, nevadí mi negativní názory na můj blog. Jen ten výsměch je takový strašák. :)

      Vymazat
    2. Přesně,mám to naprosto stejně :D

      Vymazat
  10. Super článek :) Mám to podobně jako ty. O mém blogu ví jen pár lidí a hlavně přítel mě v tom podporuje, za což jsem maximálně ráda. Ale i tak se bojím, že někdo na můj blog natrefí a vysměje se mi. A nebude to brát tak normálně, jako přítel nebo kamarádky.

    La Vie Est Belle

    OdpovědětVymazat
  11. Krásne si to napísala. Aj keď bol celý článok o tebe, mala som pocit, akoby si písala aj o mne. Úplne som sa v ňom našla. O mojom blogu tiež vie moja rodina a pár dobrých kamarátov, ale tiež panikárim, keď mi povedia, že si prečítali nejaký môj článok. Nie že by mi to bolo nepríjemné, pretože, ako si povedala, ohlasy sú väčšinou len kladné, ale je to ten pocit, že si niečo tvoje osobné prečíta niekto, kto ťa veľmi dobre pozná. Myslím, že je ľahšie zveriť sa niekomu cudziemu, aj keď to znie smiešne :D

    OdpovědětVymazat
  12. jsem ráda za tento článek taky se trochu stydím před kamarády nebo spíš před "kamarády"

    OdpovědětVymazat
  13. Šárko, tyhle pochybnosti zažíváme všichni, co chodíme "s kůží na trh". Hlavu vzhůru, děláš to dobře. Hezké léto!

    OdpovědětVymazat
  14. Až mě zarazilo, že nejsem jediná, která není ráda že rodina čte blog. Upřímně se vysloveně nestydím před přáteli, protože mě naštěstí přátelé podporují a tím mi dodávají sílu. Nuž nemohu si pomoci, ale když čte můj blog manžel, tak je mi to svým způsobem nepříjemné. Nejlepší je když to nevím :D

    Skvělý článek ♥
    SAGI Style

    OdpovědětVymazat
  15. Třeba když hraju tenis, tak je to můj koníček a smát se mi za to bude jen debil a 1 ze 100, ale blog je jiný šálek kávy. Mám z toho strach to publikovat, i proto, že mi až moc záleží na tom, co si o mně okolí myslí. Nicméně i já patřím mezi ty, co mají odkaz pouze na ig + twitter(tam mě ale sleduje 5 lidí :D). Chtěla bych nové čtenáře, které by to bavilo, ale když se bojím zveřejnit tak je to těžký.
    lifestylebymaky.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj, naprosto se v tomhle článku vidím. Měla jsem to stejné s mým yt chanellem - dělám covery. (Taky ho mám jen na insta :D - asi to takhle na dost lidí působí, že to vlastně není vidět :D) Naštěstí si uvědmuju, že se nemám proč stydět, když dělám co mě baví. Ale... někdy je to těžký (přesně jak říkáš), hlavně když můj kanál objeví nějaká bohyně zpěvu se kterou se znám. :/ :D S tím se ale budem prát nejspíš vždycky a nakonec je to dobře, aspoň to ukazuje, že nám na tom záleží ;) Supr blog. Pokračuj!! :)

    OdpovědětVymazat
  17. I ja to tak mam, ale ja mam kolem sebe same uzasne lidi a ti me podporuji...s ti co ne mi nerozumi, takze je neresim-nebo se spis snazim (jeste ze se neumim moc cervenat):))).

    Mej se paaaa

    ByGabra

    OdpovědětVymazat

Děkuji za vaše komentáře, dělají mi neuvěřitelnou radost! :)

© Find joy in the ordinary
Maira Gall